Prohlasme se menšinou

2.1.2010   Max Kašparů

Letos v létě jsem byl svědkem následující události. Zrenovovaná venkovská fara nabízející možnost celoročního ubytování, pronajala prostory vysokoškolským studentům. Překvapilo mne, že studenti (humanitního oboru!) začali po svém ubytování odstraňovat ze stěn pokojů předměty s křesťanskou tématikou, tedy křížky a obrázky svatých. Na můj dotaz, proč tak dělají, dostalo se mi následujícího vysvětlení. "Není naší povinností dívat se na symboly učení, se kterým jako ateisté nesouhlasíme. Církev nemá právo ovlivňovat nás během zdejšího pobytu náboženskou ideologií, kterou tyto předměty symbolizují. My máme nezadatelné právo na tyto předměty nehledět a církev má povinnost naše názory respektovat."
Tato událost mne přenesla o pár měsíců zpět na Slovensko. Tam se sdělovací prostředky věnovaly sporu církevní mateřské školky s matkou, která do ní umístnila svoje dítě. Žádala, aby řádové sestry, které ve školce pracují, nenosily řeholní šat, protože ona si nepřeje, aby její dítě muselo hledět na řeholní osoby. Ona má právo dát své dítě do kterékoliv školky, ale její dítě nemá povinnost být v tomto zařízení jakkoli, byť jen hábitem řeholnic, světonázorově ovlivňováno.
Vzpomínku na událost z oné farní ubytovny mi vrátil nedávno Evropský soud, který vyhověl stížnosti italské matky ohledně křížů v tamních školách. Naši studenti dokonce rozhodnutí Evropského soudu předběhli a pořádek si na oné faře udělali sami. Tušili asi, jak by to případně u soudu dopadlo.
Před několika týdny jsem slyšel o chystané stížnosti obyvatel malého městečka, kterým vadí nedělní hlas zvonu z věže tamního kostela. Proč oni, nevěřící, mají být rušeni právě v neděli ráno hlukem zvonu, který svolává do kostela jen věřící občany.
Nechci být podezírán z paranoického myšlení, ale prostým pozorováním událostí se domnívám, že v budoucnu to nebudou mít křesťané na našem kontinentu jednoduché. Stačí si přečíst reakce pisatelů na internetu, kteří se tam vyjadřují k církevním událostem a můžeme si z tohoto vzorku odvodit naladění většinové společnosti vůči věřícím. Od ponižování přes ironizování až k urážkám. A že nejde jen o jev vázaný na českou kotlinu, potvrzují i reakce z jiných zemí. Rakousko, Německo nebo Anglie jsou toho dalším dokladem.
Nejsem ani trochu nakloněn názorům některých našich církevních otců, že český národ není zas tak moc ateistický a dokladují to čísly o počtu pokřtěných občanů či počtem účastníků na půlnočních bohoslužbách.
Nefandím ani verzi o tzv. "plaše zbožných křesťanech", kteří prý jimi jsou, aniž to vůbec tuší. Vycházet ze součtu pokřtěných a plaše zbožných, zdá se mi, pokud jde o jednání církve se světskými orgány, nešťastné.
Osobně vycházím z reálných čísel. Z počtů tzv. účastníků nedělních bohoslužeb. Ta ukazují, že návštěvnost se pohybuje podle regionů, ale v průměru vychází na Českou republiku 4 (slovy čtyři) procenta. Toto číslo mi silně připomíná údaj a počtu homosexuálních osob. Pokud jde o statistiku - a o ni se opírá kdejaké rozhodování kompetentních míst - patříme tedy mezi menšiny.
Z tohoto důvodu se domnívám, že by nebylo od věci, aby Česká biskupská konference prohlásila katolickou církev v ČR za menšinu a žádala, aby se její existenci nevěnovalo už jen ministerstvo kultury, ale také ministerstvo pro menšiny a lidská práva. Potom bychom možná dosáhli toho, že na farách mohou viset obrazy katolických světců, v církevních školkách mohou řeholnice nosit hábit a ve vsích může v neděli zvonit zvon. Potažmo by nás jistě (coby menšinu) respektoval i Evropský soud pro lidská práva.

Autor je český stomatolog, psychiatr, pedagog, premonstrátský diakon a esperantista. Je i úspěšným autorem duchovní literatury.